Ano, při dnešním běhu jsem zažil ještě další, trochu jiné pocity, než o jakých bylo již psáno. Ale pěkně popořádku, ať máte přehledný návod, jak si takový zážitek zařídit.
Svačinka - oběd - svačinka
Každopádně je třeba do sebe dostat nějaké jídlo a to v dostatečném množství. Jinak zážitek nebude. Já jsem začal již dopoledne třemi chlebíčky, které jsem pozřel u příležitosti narozenin kolegy z práce. Byly moc dobré a syté. Oběd jsem pak sice odsunul z 11:30 až na 12:30, ale stejně jsem cítil, že vytráveno ještě není.
Uchýlil jsem se k lehké variantě v oblíbené vegetariánské restauraci v Písku (salát - dvě mini rajčátka - cizrnová musaka - rohlík). Polévku (kmínová s vejcem), tu jsem si vzal s sebou do krabičky na odpolední svačinu, jak to obvykle dělám. Nerad vybíhám v 18:00 s kručícím žaludkem, tak si několik hodin před tím dávám takovou polévkovou svačinku. Většinou s tím není problém. Většinou. Někdy ano. Třeba dnes.
Vyrážím na trať
Obdivuji každého, kdo se vypraví na běh do 15 minut. Já mám co dělat, abych to zvládl do 45 - 60 minut. Nebudu nudit zdlouhavým popisem všech aktivit, popisem všech navštívených místností a počtem návratů pro zapomenutý hrudní pás, reflexní vestu, čepici, tubus, rukavice, klíče, atd. Občas se divím, že nestojím před domem bos. Tentokrát to nebylo jiné, ale nakonec jsem přece jen vyrazil. Na plánu byl nejprve pomalý rozklus 1,5 km a pak 13 km střídavě 1km tempem 4:30 min/km a další pak oddychově okolo 5:00 - 5:15 min/km. Chápu, že pro mnohé je 4:30 min/km už samo o sobě oddychové tempo, ale já k takovým šťastlivcům/zoufalcům (* podtrhni správné a škrtni neplatné) nepatřím. Pomalý rozklus proběhl bez problémů a pak jsem vyrazil na tu rychlejší část.
Polévka by také chtěla vyrazit na trať
První kilometr byl ještě celkem dobrý, druhý volnější a z kopce, takže to také ještě šlo. Akorát jsem se začal divit takovému šplouchavému zvuku z levé strany břicha. To šplouchání mě pak provázelo celý běh, ale to vcelku není nic tak hrozného. Jen ať si to šplouchá, když se nic jiného neděje. Ale ono se dělo. Nejprve takový tlak a pálení žáhy a pak křeče do břicha a střev. Rychlé kilometry tomu vyloženě nesvědčily. Doufal jsem, že pomalé přinesou uklidnění, ale moc to nepomáhalo. Zastavil jsem poprvé a přemýšlel co s tím. Horem to zatím jít nechtělo, ale pokračovat dolu také ne. Nechal jsem to trochu zklidnit a zase vyrazil. Přece kvůli takové maličkosti nebudu rušit plánovaný trénink. Po dalších několika kilometrech jsem měl jiný názor. Další rychlý kilometr vycházel na část trati přes obec Štěkeň a vedl do takového nepříjemného kopce. Naordinoval jsem si výjimečně další pomalý kilometr, i když v plánu měl být rychlý. Tedy i když tempo bylo hodně pomalé, tak tepy byly minimálně na úrovni toho rychlého.
Kdo vydrží vyhraje anebo se nepo...
Další úsek končil na kopečku přesně v místě, kde odbočuje cesta k místnímu hřbitůvku. I když nepatřím mezi věřící, měl jsem pocit, že vypustím duši. Naordinoval jsem si další pauzu a doufal, že nikoho nepotkám. Myslím, že moje potácející a kroutící se postava u hřbitovní zdi by mohla náhodnému kolemjdoucímu způsobit, pokud ne přímo psychickou újmu, tak minimálně dost nepříjemné pocity. Ani ty moje pocity nebyly zrovna z těch příjemných. Pokusil jsem se ulevit křečím ve střevech takovým mírným zatlačením, ale protože hrozilo, že si naložím do kalhot, tak z toho nic nebylo. Ach, jak rád bych si zacitoval slavnou větu hraběte Zeppelina z Cimrmanovy hry Hospoda na mýtince: "Jsem tak ráda, že vám ušel plyn." Ale on bohužel neušel, tak jsem zase běžel dál. Abych dohnal předchozí dva pomalé kilometry, následovaly dva rychlé. Nebudu už opakovat, co jsem prožíval, ale žbluňkání a všechno ostatní prostě pokračovalo. Pomalejší kilometr a další pauza. A pak už jen finiš domů.
Doufám, že záchod je volný
Poslední kousek trati je hodně z kopečka a tak už jsem se viděl doma. Polévka se mezitím rozmyslela, že přece jen zamíří směrem dolu, takže jsem byl zvědavý, zda prožiji něco podobného jako na konci Zbyňkova článku "Na velkou". K baráku jsem to stihl. Předsíň. Zatracené dvojité uzly na botách. Mezi dveřmi už jsem volal: "Už jsem tady a doufám, že záchod je volný." Naštěstí byl, což je v případě pětičlenné rodiny s třemi dětmi malý zázrak. Ani dveře se nezasekly o žádnou figurku z kinder vejce a dokonce jsem stihl i stáhnout elasťáky. Jsem prostě klikař. Takže to nakonec dobře dopadlo a i tréninkový plán jsem splnil. Jen tu kmínovou polévku si příště v 15:45 raději dvakrát rozmyslím. Přece jen to hladově kručící břicho není zas až tak hrozná věc.
