sobota 1. října 2016

Barokomaraton 2016

Připravit, pozor, start!

Večer před závodem jsem se smál,
protože jsem ještě nevěděl, do čeho jdu.
Po loňském roce, kdy jsem se odhodlal běžet první maraton a pak ještě následovaly další dva, jsem se letos rozhodl přidat ještě nějaký navíc. Můj výběr nakonec padl na Barokomaraton v Plasech. Proč? Jednak se mi termín hodil do běžeckého plánu a dále jsem zahlédl na internetu mnoho kladných referencí na tento závod. Tím byl výběr zpečetěn. Rodině jsem na tento termín naplánoval návštěvu Techmánie v nedaleké Plzni a pak vyzvednutí mojí trosky po závodě. Pro balíček jsem si raději dojel už v pátek v podvečer, abych v sobotu, kdy přijedu sám vlakem, nebyl tak nervozní, jestli to všechno stihnu. V sobotu ráno jsem netrpělivě postával v Plzni na hlavním nádraží a po očku pozoroval různé více či méně známé tváře lidí oblečených do sportovního. Tipoval jsem si, kolik jich asi zamíří k lokálce do Plas. Docela dost. Myslím, že s minimálně půlkou vlaku jsem měl společný cíl. I když se mi běžná předstartovní nervozita mísila s nervozitou z neznámého prostředí a neznámého závodu, vše probíhalo hladce. Než jsem se nadál, byl tady start a masa asi 650 běžců se dala do pohybu. Nejprve jsem si říkal, že dát start maratonu a půlmaratonu na stejnou dobu není moc dobrý nápad. Kilometrové kolečko kolem areálu roztrhalo startovní pole do pěkného hada a další dva kilometry, než přišly první kopce, toto rozdělení dokončily. Takže to nakonec vůbec nevadilo.

První kopec

První kopec přesně splnil moje očekávání. Podle zveřejněného profilu měl být celkem prudký a dlouhý. Možná jsem ho čekal ještě prudší, ale to je jedno, stejně mě pěkně odrovnal. Tepová frekvence vylétla do oblak a i když se pak cesta narovnala a stoupání bylo jen lehké, stejně nechtěla moc klesnout. Cesta k silnici měla být trochu z kopce, asi i byla, ale to mi vůbec nepomohlo. A navíc hned na silnici začalo zase stoupání. Předbíhaly mě davy lidí. Utěšoval jsem se, že to jsou samí půlmaratonci, ale stejně mě to dost deptalo. Na druhou stranu odrovnat se v úvodních kilometrech maratonu také není moudré. Tak jsem běžel, jak to jen šlo, ale zároveň ne úplně naplno. Po dalším kopečku následoval seběh do obce Vrážné, kde byla první občerstvovačka a vyhrával k tomu obecní rozhlas. Partička místních před hospodou rožnila selátko, zkrátka pohoda. No tedy zas tak velká pohoda to nebyla, zvláště když cesta za vsí opět zamířila do kopce. A pak na křižovatkukde se naše kroky rozdělily. Maratonci vlevo, půlmaratonci vpravo. Většina mířila doprava, ale pár dalších také zamířilo jako já vlevo. Po silnici, kde byla cesta trochu z kopce, to celkem šlo. Doběhl jsem Markétu Gruberovou, jednu z našich nejlepších ultraběžkyň, jejíž minulé výkony jsem použil jako etalon ke stanovení svého vysněného cílového času. Také seběh lesem dolu k potoku ušel, akorát vymletá kamenitá cesta nebyla úplně ideálním terénem. Nohy místo odpočinku dostaly opět dost zabrat. Za potokem na nás čekalo další stoupání, které nám nedopřálo většího oddechu. Pak se stoupání zase otočilo na klesání a přiběhli jsme do Křečova, kde byla další občerstvovačka.

Další kopce

Kousek za Křečovem se to zase otočilo a začalo se opět stoupat. Nic extra prudkého, ale pořád do kopce. Tempo sice jen 5:45 - 6:15, zato tepovka pořád okolo 160. Takže i když se člověku zdálo, že běží jako šnek, měl toho celkem dost. A tak pořád dál a dál. A dál. A dál. Když jsem zahlédl siluetu hospodářských budov, skladů, kravínů a kulatých zásobníků, tak jsem pookřál, protože jsem si pamatoval, že tam někde má být třetí občerstvovací stanice. Když jsme přiběhli na místo, kde se lesní cesta potkávala s polní, která vedla ke zmíněným siluetám, zarazilo mě, že máme pokračovat přesně opačným směrem. No co, asi změna trasy. Cítil jsem se podveden. Místo osvěžení následovaly další nezáživné kilometry do kopce lesem a mezi poli. A pak jsem zahlédl další takové siluety, tak typické pro zemědělské družstvo. Že bych se před tím spletl? Ano, tentokrát už tam ta občerstvovačka skutečně byla. A opravdu přišla vhod. Cesta ještě chvíli vedla do kopce, pak se to konečně zase otočilo a běželo se z kopce. Poté co jsme se vymotali z lesa, následoval seběh po silnici do Manětína k další občerstvovací stanici. "Tak to horší už mám za sebou," myslel jsem si naivně. Pravda sice byla, že ty počáteční kopce jsme měli konečně za sebou, ale před sebou ještě 22 kilometrů a síly už ubývaly.

Kosit to po louce, do kopce, z kopce a dál

Z Manětína to měla být, podle mapy profilu tratě, odpočinková část v délce asi necelých 6 km s pozvolným klesáním. Plánoval jsem, jak to budu kosit a celkově si odpočinu. Skutečnost však nebyla až tak růžová. Trochu z kopce to sice bylo, ale díky tomu, že se běželo po blátivých cestičkách a různě v terénu, tak to tak hladce prostě nešlo. Udržet tempo pod 5:20 min/km vyžadovalo přece jen nějaké to úsilí. Také už bylo znát, že máme dvacet kilometrů za sebou, takže se únava začala pozvolna projevovat. Na konci luk byla další občerstvovací stanice a před kopcem jsem se rozhodl dát si další gel. Bylo vidět, že jsem nebyl jediný, kdo měl takovou strategii. Kopeček, který pak následoval, byl celkem nepříjemný a strmější, než bych čekal. Musel jsem dva kusy vyjít a vzpomněl jsem si na památnou větu, kterou vodič povzbuzoval Scotta Jureka při běhu WSER 100 miler. Když Scott přešel do kopce do chůze, říkal: "Tim (Twietmeyer) do tohohle kopečku nechodí, vybíhá ho.". Mně to ale nebylo moc platný. Nejsem ani Tim Twietmeyer, ani Scott Jurek, dokonce zdaleka ani jako Radek Brunner, který letošní závod vyhrál. Jakmile se ale stoupání trochu zmírnilo, přešel jsem do běhu, sice pomalého ale běhu. Nakonec se kopec přehoupl do klesání, občas celkem prudkého, takže jsem to zase napálil. Následoval další úsek po rovině a trochu z kopce, přes další louky, okraje lesů a nakonec okolo nějakého kempu. Trochu mi to už splývalo a začal jsem cítit únavu. Pak ovšem přišla občerstvovací stanice u "Podhrázského mlýna", která byla obsazena výhradně příslušnicemi něžnější poloviny lidstva. Jejich skandování jména závodníka a dalších povzbuzujících vět muselo nakopnout každého, kdo se tam zastavil. Toto povzbuzení  ale vydrželo jen pár stovek metrů, než přišlo další stoupání.


A zase do kopce a nohy už bolí

Na 31,5. km se to zase otočilo a začala finální zkouška výdrže. Zpočátku bylo stoupání trochu prudší, pak už cesta, vedoucí převážně lesem, stoupala jen lehce, ale zato vytrvale. Mně a myslím, že i většině dalších, právě ta vytrvalost už docela docházela. Přinutit se běžet bylo stále těžší. Musel jsem si dokola opakovat, že to jsou běžecké závody a ne chodecké. Z jednotvárnosti mě vytrhla akorát sedmá občerstvovací stanice za 35. kilometrem. Oživení však nepřišlo a tak jsem po pár stech metrech přešel potupně do chůze a tak zdolal prudší část kopce. Neustále jsem se ohlížel. Takoví soupeři v zádech, to je ta nejlepší motivace. Bohužel, nikde nikdo na dohled. Jakmile jsem viděl, že se kopec láme, opět jsem se rozběhl a za chvíli jsem byl na předposlední občerstvovačce v Žebronicích. Rychlé občerstvení a běžím dál. Místní organizátorky, které hlídají na trati, aby někdo, již značně zmožený únavou, náhodou neodbočil špatným směrem, mě informovaly, že už je to jen z kopce. Dobře. Po tři sta metrech klesání končilo a začínal další kopec. Sakra. Kecaly. Byl sice jen kratičký, ale byl tam. Za vesnicí se odbočovalo do polí, tam stál další navigátor a také opakoval tu kouzelnou větu, že už je to jen z kopce. Už jsem mu nevěřil. Bohužel měl pravdu. Bylo to z kopce. Jenže zapomněl dodat, že lesní cestičkou, úzkou, samý kořen a kamen. Rozbité nohy už běžely jen ze setrvačnosti a ani nevím, jak jsem to dokázal, abych nepřistál na zemi.

Tak už "jen" finiš do cíle

Seběh se trochu zmírnil, ale nohám to už bylo jedno. Dostal jsem křeč do pravého lýtka. Musel jsem zastavit a trochu si nohu promasírovat. Opatrně jsem se rozbíhal a zatím to šlo. Blížila se poslední občerstvovací stanice v místě nazvaném příhodně "Peklo". Název seděl naprosto přesně, alespoň na můj případ. Dostal jsem opět křeč do lýtka, až jsem klopýtnul a zaklel. Bylo to peklo. Opět jsem se opatrně dával do pohybu, zatímco mě předbíhal jeden ze závodníků. To mě nakoplo. "Nenechám se pár kilometrů od cíle takhle odrovnat." Běžel jsem opatrně, ale snažil jsem se zrychlit. Zatím to šlo. Blížil jsem se zpět k areálu, odkud se startovalo a věděl jsem, že mě čeká už jen poslední kilometrové kolečko. Upaloval jsem, co to šlo, protože jsem cítil soupeře za zády. Postupně, jak se cíl blížil, jsem zrychloval. "Přece se nenechám předběhnout těsně před koncem." Lýtko zatím drželo, vybavoval jsem si chuť soli z poslední občerstvovačky, abych její intenzitou zaplašil případné křeče. Fungovalo to. Proběhl jsem cílem. Uhájil jsem svoje pořadí, ale opravdu těsně. Celkově třetí žena Markéta Gruberová mi byla v patách a doběhla jen o dvě vteřiny za mnou. Uf, to bylo opravdu těsné.

Bylo to hezké, tak příště zas?

Po doběhu jsem toho měl celkem dost a musel jsem se chvíli vzpamatovávat. Přihlásila se žaludeční nevolnost, ale zdaleka to nebylo tak hrozné jako po Silvě Nortice, kde mi bylo špatně snad půl hodiny. Na chvíli jsem si sedl a dostal křeč do levé nohy, pěkně po vnitřní straně, od stehna až k lýtku. "No, nic se s tím nedá dělat, musím to nějak protrpět. Vyřídím pár telefonátů rodině a známým a ono to časem přejde," pomyslel jsem si. Jak jsem tam tak zničeně seděl, přišla ke mně organizátorka s cedulkou "lékař" na tričku. Ptala se, jestli něco nepotřebuji, že viděla, že mám křeč. S díky jsem vše odmítlOdešla, ale myslím, že mě z povzdálí raději ještě chvíli pozorovala. Ocenil jsem takovou pozornost pořadatelů. Po tak vyčerpávajícím zážitku může mít opravdu někdo problém. (Pokud nejste Radek Brunner, který si dá závod jako trénink, vyhraje ho a druhý den si dá dalších tréninkových 30km v tempu 5:00 min/km.) Za chvíli jsem se zkusil zvednout a šlo to, křeče jsem už nedostal. Došel jsem si pomalu nafasovat pití (pivo) a jídlo (těstoviny) a trochu se občerstvil. Pak už zbývalo si jen vyzvednout batoh z úschovny a převléci se z prosoleného běžeckého oblečení do něčeho civilnějšího. Ještě jsem si pak užíval místní skvělé atmosféry a čekal na losování tomboly. Jako obvykle jsem nic nevyhrál, ale s tím jsem počítal. Než si mě přijela vyzvednout rodina, která mezitím strávila pěkné chvilky v Plzni v Techmánii, jsem měl tak akorát čas na procházku areálem místního kláštera a úvahy, zda se sem vrátím. Areál kláštera je obrovský a působí úchvatně. Stejně tak organizace, nálada a zkrátka celý závod. Nemám, co bych vytknul. Tak za rok (pokud rodina a zdraví dá) zas.

sobota 13. února 2016

Mercury maraton 2016 - jak jsem málem neběžel, běžel, neběžel a nakonec běžel


Cestou necestou ...

Letos (2016) jsem se opět přihlásil na Mercury maraton do Českých Budějovic, který jsem v loňském roce absolvoval jako svůj vůbec první maraton. Celkově to měl být můj už čtvrtý maraton, tak jsem si začínal připadat jako ostřílený mazák. A to se mi málem vymstilo, jak už nadpis napovídá. Inu občas je třeba udělat nějaké chyby, aby se z nich člověk poučil. Naštěstí to pro mne nakonec dobře dopadlo, ale bylo to napínavé jako dobrá detektivka, zkrátka posuďte sami.
Na závody se mnou vyrážela, jako obvykle, celá rodina (manželka Jitka + tři děti, Lucka 11, Lukášek 7, Michalka 4) a cestou jsme ještě měli vyzvednout běžeckého kamaráda Jirku. Ráno jsme sice vstali podle plánu, ale tři děti jsou zkrátka tři děti, takže jsme vyráželi s půlhodinovým zpožděním. Snažil jsem se moc nešílet, ale všechno probíhalo v chaosu a chvatu. Naházel jsem připravené věci rychle do tašky a vyráželi jsme. Jako naschvál venku se ženili všichni čerti. Hustě sněžilo a silnice vypadaly, jako kdyby všichni silničáři vyrazili na zimní dovolenou. Jeli jsme, jak jen to šlo, ale ono to někdy šlo celkem pomalu. Tik tak, tik tak. Čas ubíhal a do Českých Budějovic ještě pár kilometrů zbývalo. K vyzvednutí startovního čísla a balíčku bylo nutno dorazit do 9:45 a začínalo to vypadat, že to nestihneme. Na okraj Budějovic jsme dorazili v 9:30 a jen zázrakem jsme přejezd do Mercury centra stihli asi za 10 minut. Takže to zase začalo vypadat nadějně.

Boty (ne šaty) dělají běžce

K registraci jsme to tedy úspěšně stihli na poslední chvíli, a pak už rychle do šaten a připravit se na závod. Svléknout. Zalepit bradavky. Obléknout. Ponožky. A teď už jen boty. BOTY!!! Ježíši, já nemám boty! V tom ranním chvatu jsem je úplně zapomněl přibalit do tašky, i když jsem je na seznamu měl napsané. Ale on už nebyl čas ani na čtení toho seznamu. Co teď? Oznámil jsem tu jobovku kamarádovi Jirkovi. "Půjčil bych ti, ale mám jen jedny." řekl on. Mozek mi šrotoval, čas utíkal, zvažoval jsem běh naboso. Představte si betonovou podlahu parkoviště v druhém podzemním patře. Představte si 42 kilometrů naboso. Představte si ... no já si to prostě nedokázal představit. Takže co. Myslím, že větší příval beznaděje a zoufalství jsem za poslední dobu nezažil. Tak přece jen nepoběžím. A to jsem se tolik těšil. Musel jsem se o ten nával emocí podělit, tak jsem na mobilu vytočil manželku a podělil se. Už ani nevím, koho to prvního napadlo, jestli Jirku, mě nebo manželku, ale najednou tady byla spásná myšlenka: "Jedině rychle nějaké boty koupit." Mercury centrum má minimálně tři prodejny se sportovním oblečením a vybavením. Nejblíže byla prodejna Hervis v přízemí. Křikli jsme na děti, ať zůstanou kde jsou a s nejmenší Michalkou, která se od maminky jen těžce odděluje, jsme to zvládli v rekordním čase. Rychle jsem se rozhlížel po něčem vhodném. Probíhal výprodej, různé zboží vyrovnáno na ostrůvcích z palet po celé prodejně. Zamířil jsem tam, kde jsem viděl běžecké boty. Už z dálky můj zrak upoutala světle modrá barva jednoho páru, který se lišil od dalších na paletě. Nike free 5.0 za 1500,- Kč. A náhodou přesně v mojí velikosti. Normálně bych si je asi nevybral, ale když vám za 5 minut startuje závod, děláte rychlá rozhodnutí. U pokladny jsem si po zaplacení nechal odstřihnout všechny visačky a před obchodem si je rychle nazul. Pod tkaničky provléknout čip a zalepit. Zdálo se, že jsem opět ve hře, tak ještě rychle na záchod do prvního patra, snad stihnu start. Po cestě jsem ještě potkával ostatní běžce, kteří se již rychle vraceli, protože deset hodin již bylo. Ulevil jsem si a běžel dolu do garáží, bral jsem to jako rozklusání před startem, na které nebyl čas. Opět jsem měl štěstí a stihl jsem se zařadit do startovního pole ještě před výstřelem.
Takhle vysmátí jsme před startem.
Na konci už vypadáme mnohem hůř.
Uvažoval jsem, kolik pravidel, ze všech těch knížek o běhání, jsem porušil. Nepřipravil jsem si všechny věci už večer do tašky, ale nechal to na ráno - první chyba. Podcenil jsem čas nutný na dopravu do místa konání závodů - druhá chyba. No a vyběhnout na 42 kilometrů v úplně nových nevyzkoušených botách, to už ani není chyba, ale někdo by spíše řekl bláznovství. Ale když já jsem tak moc chtěl běžet, že už mi ani nic jiného nezbývalo. Vzpomněl jsem si na scénu z knihy Dana Orálka (který letošní maraton s přehledem vyhrál), jak si kdysi na závodě v Německu půjčoval o číslo menší tretry od doběhnuvší závodnice a jak měl potom nohy zrasované do krve. Doufal jsem, že na tom budu trochu lépe (ostatně měl jsem přesně svoji běžeckou velikost), ale zároveň jsem se psychicky chystal na puchýře, které jsem v druhé polovině závodu očekával.

Odstartováno

Z přemýšlení mě vytrhl start a tak jsem vyrazil. Říkal jsem si, že to nesmím v těch nových botách přepálit a držel jsem se vodiče na čas 3:30. Nad tímto tempem jsem tak v duchu uvažoval týdny před závodem, ale vzhledem k malým objemům naběhaným v listopadu, kdy mě zlobilo pravé koleno a v prosinci, kdy mě týden zlobila silná rýma, jsem si moc nevěřil. Ale byl jsem odhodlaný se vodiče držet, dokud to půjde. Ze začátku, kdy je ještě sil dost, to šlo bez problémů. Rozbíhal jsem se raději pomalu a pak trochu přidával. Závodu se účastnilo, jako již tradičně, několik skupin běžců. První početná skupina našich ultramaratonců v čele s Danem Orálkem a dále celou řadou známých jmen (Ondřej Velička, Pavel Sedlák, Tomáš Ulma, Tereza Gecová, Markéta Gruberová, Vilma Podmelová, Martina Němečková a další). Druhá ještě početnější skupina běžců jihočeského bežeckého poháru. No a pak spousta dalších nadšenců a výborných sportovců, kteří využívají této možnosti, dát si maraton v lednu a přitom v ideální teplotě 13 stupňů a s ideálním nulovým převýšením. To přímo volá po překonání osobních rekordů. Někomu to naopak může připadat divné, kroužit 63 klikatých koleček po betonu hluboko pod zemí. Ale to asi nemají tu správnou, soutěživou duši sportovce. Naopak při tomto kroužení probíhá celá řada drobných i velkých soubojů mezi jednotlivými běžci a člověk může na dvou projekčních plátnech, vždy po dokončení každého okruhu, sledovat, jak si aktuálně vede a podle toho upravit svoji strategii v závodě.


Další z 63 okruhů po růžovoučkém betonu.

Nepřestávat kroužit

Bylo to přesně tak, jak je to v nadpisu. Hlavním úkolem po prvních dvaceti kilometrech bylo nepřestat kroužit v rozběhnutém tempu. Tedy ono to samozřejmě nejde úplně dodržet, člověk není stroj a krize čeká na každého (nebo skoro každého). Otázka je, jak zareaguje tělo a mysl. V tomto závodě jsem se rozhodl použít metodu, kterou několikrát popisuje Scott Jurek ve své knize "Jez a běhej". Ne že bych se mohl srovnávat se Scottem, to ani náhodou, to je úplně jiná liga. Ale proč neodkoukat nějaké šikovné techniky práce s tělem nebo myslí? Vždy, když jsem se cítil nějak špatně nebo hodně nepohodlně, jsem si položil několik otázek a dal si na ně odpovědi:

  • Cítím projevy nějakého zranění? Ne.
  • Jsem silně vyčerpaný/dehydratovaný? Ne.
  • Jsou únava a bolesti nohou přiměřené uběhnutým kilometrům? Ano.
  • Mohu tedy pokračovat dále v závodě? ANO.
Vždy když jsem si takto pěkně odpověděl, tak jsem věděl, že není důvod polevit anebo se nějak znepokojovat. Ono se to samozřejmě pěkně povídá, ale udržet stále stejné tempo po třiceti kilometrech není zas tak jednoduché. Pokud je však myšlení pozitivní a člověk se opakovaně ujistí, že je vlastně všechno OK, je jednodušší vnímat nebo spíše nevnímat nastupující únavu a snahy těla omezit pokračování této námahy. Každý máme samozřejmě jinou úroveň trénovanosti, takže závod rozebíháme jinou rychlostí, ale s nástupem únavy a poklesem tempa bojujeme všichni stejně. I těm nejlepším ke konci docházejí síly a musí bojovat se svým vlastním tělem. Letos se mi to přece jen dařilo lépe než před rokem na svém úplně prvním maratonském závodě (viz graf).


Porovnání výkonů 2015 a 2016. Přece jen je vidět, že se mi ta vytrvalost zlepšila.
Loni jsem na konci odpadl mnohem více.

Běžecký souboj

Nemohu opomenout zmínit náš bežecký souboj s kamarádem Jirkou. Jsou to sice takové ty přátelské souboje, ale přece jen závod je závod. Jirka je mladší a je tedy asi přirozeně spíše rychlejší na kratší tratě (10km, půlmaraton). Já, vzhledem k větším naběhaným objemům, jsem zatím vítězil v delších závodech na vytrvalost. Při předchozích maratonech jsme většinou vybíhali společně a prvních třicet kilometrů se drželi pohromadě. Pak se mi zatím dařilo držet tempo lépe, takže jsem dobíhal o pár minut dříve. Tentokrát Jirka, který má na začátku spousty sil, vypálil jak střela a během prvních pár koleček si udělal náskok přes půl kola tedy tak 300 - 400 metrů. Kroužili jsme a stále jsem ho neměl na dohled, nervózně jsem si kontroloval, zda mě nedobíhá zezadu, ale naštěstí ani tam jsem ho neviděl. Takto jsme vydrželi přes polovinu závodu a začínal jsem se trochu bát, že tentokrát mi to Jirka natře. Po dalších pár kolečkách jsem ho přece jen zahlédl, před sebou a jeho náskok se rychle snižoval. Zároveň jsem viděl, že běží celý nakloněný a kulhá na jednu nohu. Když jsem ho předbíhal, prohodil jen něco o bolesti v noze a ať běžím dál. Teprve po závodech jsem se dozvěděl co se stalo: Po prvních pár kolečkách se mu zdálo, že nemá pořádně dotaženou jednu botu, ale přišlo mu škoda zastavit a ztratit tak vytvořený náskok. Noha se však ve volnější botě více třela a výsledkem byl nepříjemný puchýř, větších rozměrů. Kdo už někdy běžel nebo šel po puchýřích, tak ví, že to není vůbec nic příjemného. Jirka zkoušel výměnu bot, ale to nepomohlo. Až nakonec poté co puchýř praskl se bolest zmenšila a Jirka mohl přidat do tempa.
Za tu dobu jsem již měl velký náskok, takže pro tentokrát jsem v našem souboji vítězství obhájil, ale kdyby nebylo toho puchýře, tak nevím, nevím, jak by to dopadlo. Proč o tom píši? Je v tom takové poučení pro každého. Pokud někdy při závodě pocítíte nějaké nepohodlí, které můžete odstranit úpravou výstroje nebo navštívením WC, neodkládejte to. Lepší je ztratit pár sekund nebo minut hned, než pak později kvůli větším problémům ztratit závod. Jirka je ale velký bojovník, takže i přes zmíněné nepohodlí vybojoval v závodě solidní umístění a svůj nový osobní rekord na vzdálenost maratonu.

Zvonec a pohádky je konec

Tentokrát to sice pro mě všechno celkem dobře dopadlo, jak v pohádce, ale myslím, že jsme si já i Jirka odnesli spoustu zážitků a ponaučení pro příště. Závod vyhrál s přehledem Dan Orálek, který to měl tentokrát jednodušší díky neúčasti Radka Brunnera, který ho loni nakonec porazil. Radek si ale zranil koleno (viz jeho BLOG, kde popisuje jak se to stalo), takže do letošních bojů nemohl zasáhnout. Ale jak to bude příští rok, to se zajděte raději podívat a zafandit sami. Anebo ještě lépe si to rovnou zkuste zaběhnout, ať máte zkušenost na vlastní ... nohy.

Po závodě už převlečení u plakátu
Mercury Maratonu 2016

Vítězové v kategorii muži B v čele
s Danem Orálkem


neděle 21. června 2015

Silva Nortica Run 2015 aneb můj druhý a utrápený maraton

Proč to nezkusit

Krásná příroda Novohradských hor
Asi po roce běhání, který jsem završil vydařeným Mercury maratonem 2015, jsem se ještě v euforii po závodě přihlásil hned na další. A proč rovnou nezkusit nějaký maraton v přírodě. Novohradské hory jsou opravdu krásné a tak jsem dlouho neváhal a výsledkem byla registrace na Silva Nortica Run 2015 - Craft maraton. Abych řekl pravdu, moc jsem se těšil, ale trénink byl přerušen dvěma pauzami kvůli zřejmě namožené šlaše v levém kotníku. No, ale něco jsem naběháno měl, takže jsem se zas tak moc nebál. Přípravu jsem nepodceňoval, ale když jste začátečník bez zkušeností, tak to samozřejmě vypadá podle toho. Dopředu jsem studoval profil tratě a promýšlel taktiku běhu. Vzhledem k tomu, že jsem ani zdaleka nepomýšlel na nějaké přední umístění, tak byl plán jednoduchý: prvních 20 km, celkem po rovině, běžet tak 5:30 na km, pak ty kopce nějak přežít/přejít a pak zbytek, co je po rovině anebo z kopce, doběhnout zase rychleji do cíle. Říkal jsem si, že pěkný by byl čas okolo 4 hodin, ale to jsem ještě nevěděl, jak optimistický cíl to je. Pak se závod přiblížil a předpověď počasí slibovala 32 stupňů ve stínu. "No, tak to bude chtít pořádně hydratovat." pomyslel jsem si. Ale jinak jsem se toho zase tolik nebál. A možná to tak bylo lepší. Kdybych věděl, do čeho jdu a jak málo mám na takové podmínky natrénováno, tak bych asi nebyl tak klidný.

Jde se na start

Před startem, přední řada zatím není pro mě,
 ale pro opravdové borce.
Pak již přišel den závodu, sobota 6.6.2015. Před devátou ráno sice ještě nebylo takové vedro, ale sluníčko pálilo naplno a obloha byla bez jediného mráčku. Pořadatelé slibovali občerstvení cca po 5 kilometrech a tak jsem váhal, zda si mám brát ještě nějaké svoje. Nakonec jsem se rozhodl, že ano a tak jsem měl od začátku asi půl litru vody jako železnou rezervu. Kromě startovního čísla a čipu každý obdržel ještě houbičku na omývání. Po chvilce váhání jsem si ji s sebou vzal do ruky a dobře jsem udělal. Všiml jsem si, že někteří závodníci si ji nevzali a tipoval bych si, že toho pak dost litovali. Na startu v Horní Stropnici se nás sešlo okolo stovky nadšenců a viděl jsem i pár známých tváří z předchozích závodů. No a pak to začalo. V čele vystartoval Dan Orálek ostrým tempem a za ním ti ambicióznější z nás. Já jsem se držel někde za půlkou skupiny, nechtěl jsem přepálit začátek. Po prvních 4 kilometrech jsem se cítil dobře, čas jsem měl podle plánu a cesta pěkně ubíhala. Přišla první občerstvovačka, dal jsem si vodu, protože jsem se bál potíží se žaludkem,které jsem měl v minulém závodě, když jsem si dával ionťák. Cesta se stočila do lesa a přišly první malé kopečky. Vzhledem k tomu, že jsme byli zatím všichni čerství, tak to nebyl žádný problém.
Postupně jsme se stočili směrem k Novým Hradům a po asi 12 kilometrech jsme dorazili do tohoto krásného městečka. Ulice již byly celkem rozpálené, ale to nevadilo. Prohnali jsme se městem jako smršť a zamířili k Terčinu údolí. To je opravdu malebné a běh tudy příjemně ubíhal, zatím stále podle časového plánu, dokonce jsem měl malý náskok. Následovala další občerstvovačka u Cuknštejna a po ní cesta zpět do Horní Stropnice. To jsme za sebou měli tak 19 kilometrů a i když jsem zatím běžel podle plánu, už jsem cítil trochu únavu, ale říkal jsem si: "Jsou to závody, tak se nebudu zas tak šetřit."

Kopce, ach ty kopce

Kostel v Dobré Vodě vedle kterého byla jedna
 z občerstvovacích stanic. 
Cesta začala nenápadně stoupat a na louce pod Dobrou Vodou jsem musel přejít prvně do chůze. Nebyl jsem první ani poslední a vzhledem k horku, které začínalo být úmorné jsem s tím stejně počítal. Po lehkém stoupání přišlo prudké, vedoucí úzkou lesní stezkou, kde jsem měl co dělat, abych šel ostřejší chůzí. Pak jsme se konečně vyhoupli na silnici k Dobré Vodě a tak jsem zase běžel až k dalšímu občerstvení. Časový plán jsem opět celkem dodržel, mezičas byl 2:08:04 po 22,4 km. Omyl jsem se, napil, někteří se nechali polít z kanystru celí a razili jsme dále do kopce. Den předem jsem si trasu z Dobré Vody do Hojné Vody proběhl a částečně prošel s rodinou a tak jsem věděl do čeho jdu. Tehdy mi to nepřišlo zas tak hrozné, vzhledem k tomu, že jsem neměl v nohách 22 km. Tentokrát to bylo o hodně horší a z běžeckých závodů se pro mě staly chodecké. Ale jakmile se cesta zase zlomila z kopce, rozběhl jsem se. V Hojné Vodě následoval po rovince další kopeček, který jsem už opravdu nedal. Opět jsem šel po rozpáleném asfaltu a ždímal na sebe zbytky vody z houbičky.

Jak jsem chytil křečka křeč

Tady jsem ještě v pohodě po 13 km běhu na vstupu
do Terčina údolí. Ty horší chvilky teprve přijdou. 
Na konci vesnice trasa závodu odbočovala ze silnice na polní cestu a následovala další občerstvovací stanice. Vidina chladné vody ve mě zase vybičovala běžce a ten kousek ke stolku s kelímky jsem s funěním doběhl. Jako odměnu za to úsilí jsem se vybral napití co hrdlo ráčí a osvěžení houbičkou namočenou do křišťálové vody. Z pohádky jsem však rychle vystřízlivěl, proti plánu už jsem nabíral ztrátu a začínal jsem být celkem unavený. Ale stále to ještě nebylo tak hrozné. To nejhorší mě teprve čekalo. Lesem jsem opět střídal běh s chůzí a bylo znát, že na takovou zátěž mé nohy zatím nejsou trénované. A pak se to stalo. Při seběhu mě vzala křeč do zadních svalů pravého stehna. Hned jsem zastavil a snažil se sval natáhnout, bohužel moc to nepomáhalo. Několik běžců, kteří mě míjeli, se ptalo, zda nepotřebuji pomoc. což velmi oceňuji, ale v tu chvíli to ještě nebylo tak hrozné, tak jsem s díky jejich nabídky odmítal. Za chvíli křeč povolila a já mohl vyrazit dál. Místo běhu tak maximálně pomalou chůzí, jinak jsem okamžitě cítil opětovný náběh na křeč. Po nějaké době jsem se pokusil přejít do mírného klusu. Křeč tu však byla zpátky a k ní se přidala ještě druhá na vnitřní straně levého stehna. Stál jsem tam uprostřed lesa v podivně zkroucené poloze a zatímco mě míjeli další běžci pomalým tempem, ocital jsem se psychicky na dně. Křeče opět trochu ustoupily, tak jsem se většinou chůzí přemístil k další občerstvovačce, tak na 28. km. Tam jsem si dal ihned sůl a dva kelímky ionťáku. Předběhli mě další běžci. Chvíli jsem sice uvažoval, že bych se na to vykašlal, ale pak jsem si řekl: "Nikdy! Musíš bojovat." Hodně pomalým klusem a občasnou chůzí jsem pokračoval a když jsem míjel ceduli s nápisem 30 km, tak jsem si říkal: "Už jen dvanáct, to je jen takový lehký trénink." Ale bylo to peklo. Sluníčko již bez ostychu pálilo jako o závod a silnice mezi lesy byla rozpálená jako plotna dobře roztopených kamen. Značení trasy bylo celkem kvalitní, takže odbočku maratonské trasy jsem nepřehlédl. Rovně po silnici pokračovali jen ti blázni, kteří se upsali na 90 nebo 104 km. Pak se cesta vynořila z lesa a přes louky jsme zamířili k samotě "Velký Jindřichov". Po cestě se mi podařilo předběhnout dva další zoufalce, kteří toho měli zjevně také dost. Následoval návrat do lesa a s ním další seběhy a kopečky. Několikrát jsem musel zastavit při náběhu na křeč a opět jsem střídal chůzi s během. Horko bylo takové, že i rychlejší chůze nebo běh z kopce mi dělal problém. Přišlo předposlední občerstvení na 40 km. Pak již poslední 2 km z kopce zpět do Horní Stropnice a bude konec mého trápení.

Kdy už tam budem ?

Byly to nejdelší dva kilometry mého běhání. Já vím, zní to jako klišé, ale je to tak. Pokud to někdo také zažil, může to potvrdit. Byl jsem tak vyčerpaný, že i běh z kopce jsem musel po 200-300 metrech přerušit a přejít do chůze. Pokusil jsem se předběhnout dva další zoufalce, jen aby mě po dalších 50 metrech vzala opět křeč, takže mi to hned zase vrátili. Bylo to prostě peklo. Pak přišla poslední občerstovačka na 41. km a opět nekonečná cesta. Stále mi není jasné, jak může být jeden kilometr tak dlouhý. Asi je to tím, že byste strašně chtěli běžet, ale ono to prostě nejde. Tak jsem radši šel, dokud nezbývalo posledních 300 metrů a ty jsem absolvoval pomalým klusem až do cíle, kde jsem se přivítal se zbytkem rodiny, který na mě v tom šíleném vedru již přes hodinu trpělivě čekal. I když jsem věděl, že bych si neměl hned sednout/lehnout, tak jsem se stejně nevydržel dlouho procházet. Rodina mě hned začala obskakovat a nabízet různé občerstvení, ale měl jsem žaludek jako na vodě a kdybych v něm něco měl, tak by to šlo hned ven. Po půlhodince jsem se trochu vzpamatoval, dal si nealko pivo a polévku, na obojí byl kupón na startovním čísle. Pak jsem se pokusil zvednout, abych s vyhladovělou rodinou zamířil k nějakému místnímu občerstvení, ale při vstávání mě vzaly křeče do obou nohou takže jsem tam jen tak stál a zatínal zuby. Děti říkaly: "Tak už jdeme?" a já na to: "Já bych strašně rád, ale nemůžu se hnout."
Pak se nohy zase umoudřily a na odchodu jsem využil situace a požádal Dana Orálka o společnou fotografii. Vím, že jsem si to svým výkonem 4:58:09 moc nezasloužil, ale zase jsem získal hodně cenných zkušeností.
Na závěr bych chtěl poděkovat své rodině za nekonečnou trpělivost a podporu, kterou mi věnují. Nemají to se mnou lehké. A pokud vás třeba napadlo, že už takovou hloupost jako je maraton v kopcovitém terénu v 32 stupňovém vedru vzhledem ke svému věku a nedostatečné fyzičce znovu neudělám, musím vás zklamat. Asi jsem blázen, ale těším se na příští rok, že to tentokrát téhle trati natřu mnohem lépe. Takže vzhůru na trénink, kopce volají.


Fotku s Danem na památku jsem si nemohl odpustit.
Zničené nohy a zasloužené občerstvení v cíli.


pátek 13. února 2015

Mercury maraton 2015 - první maraton je jen jeden

Přihláška je nejlepší motivace k tréninku

Chcete si zkusit první maraton a pořád nějak odkládáte začátek tréninku na něj? Tak se přihlašte a zaplaťte registraci, to vás postaví před hotovou věc a určitě donutí začít. Tedy je třeba mít před tím něco naběháno. Pokud jste jako já v mládí nikdy nesportovali, tak bych doporučovat alespoň rok. Ne že byste to nezvládli možná i dříve, ale po závodě byste neměli padnou mrtví jako Feidippidés, ale měli byste být schopni po nějakém odpočinku zase začít normálně fungovat. Za mě to vyřešil můj běžecký kamarád Jirka, prostě se v nějaké euforii zaregistroval a já samozřejmě nechtěl zůstat pozadu, takže jsem do toho automaticky šel taky. V tu dobu jsem už běhal asi rok. A protože na trénink zbývaly jen asi 2 měsíce, tak to znamenalo s ničím neotálet a poctivě makat. Začal jsem postupně zařazovat delší běhy přes 20 kilometrů a snažil se v součtu uběhnout minimálně 50 km za týden. Tři týdny před závodem jsem opět běhy zkrátil pod 20 km, ale snažil se běhat 8-13 km běhy v tempu 5 min/km.
Tréninkových plánů na maraton je celá řada, konzervativní střídají krátké běhy s jedním delším za týden. Oproti tomu existuje "Hansonova metoda maratonu", která pravidelné dlouhé běhy zpochybňuje a místo toho zavádí středně dlouhý běh ve dni po kratším běhu a počítá s takzvanou kumulativní únavou. Já jsem ve svém plánu tak nějak kombinoval obojí. Některý týden jsem zařadil delší běh a některý týden jen střední běhy v rychlejším tempu. Osobně si myslím, že zaběhnout si alespoň jeden nebo dva běhy okolo 30 km není od věci. Už jen pro vyzkoušení co to s vaším tělíčkem udělá. No a zkušenosti s mazáním, zalepováním bradavek a hydratací při takovém běhu také nejsou k zahození. Ono je jedna věc o tomto číst v různých článcích, ale nejlepší je stejně si to vyzkoušet v praxi. Pokud na to mazání a zalepování třeba zapomenete, tak to že se vrátíte odření z tréninku, který jste nakonec museli zkrátit a dojít místo doběhnout, tolik nevadí. Alespoň si to zapamatujete a před závody si na to dáte pozor.

Maraton ve sklepě? Není to blbost?

Ale co je to za nápad přihlásit se na maraton, který se běží v -2 podlaží obchodního centra Mercury v Českých Budějovicích, řeknete si asi. Není lepší nějaký osvědčený městský nebo ještě lépe nějaký pěkný v přírodě? Také jsem si takové otázky kladl, ale kamarád který mě k tomu strhl argumentoval: "Zase jsou tam ideální teplotní podmínky = 13 stupňů a naprosto nulové převýšení. To je pro první maraton jako dělané." Souhlasil jsem s ním, i když jsem přece jen nějaké pochyby měl. Musím říci, že po absolvování se všechny moje pochybnosti rozplynuly a už jsem se jen těšil na další ročník. K další kladům tohoto 63 kolového kroužení po vyprázdněném parkovišti patří: občerstvovací stanice každých 666 metrů a průběžné výsledky po každém kole. A možnost sledovat mezičasy po každém kolečku a tak hned vidět jak zrychlujete nebo zpomalujete. A hlavně se vám skoro nestane, že byste běželi sami, neustále jste v kontaktu s ostatními běžci, závodíte, předbíháte, jste předbíháni, těch maximálně 130 účastníků vyplní trať tak akorát. Ani tisíc slov nepopíše tu atmosféru dostatečně, nejlepší je se přesvědčit na vlastní kůži.

Krysák na startu

Krysák běží, co mu síly stačí.
Vlastní přípravu na start jsem nezanedbal a poslechl všechny rady z různých článků. Zalepil jsem si bradavky, namazal třísla a zvolil vyzkoušené oblečení a osvědčené boty, ve kterých jsem měl už pěkných pár kilometrů naběháno, ale které zároveň nebyly na sklonku životnosti. Dorazili jsme včas na registraci a na návštěvu toalety. Prostě všechno v klidu a pohodě. Teď už zbývalo jen dodržet poslední pravidlo pro začátečníky, nepřepálit start. I toho jsem si byl vědom a tak vyzbrojen tabulkou mezičasů jsem se snažil běžet podle předem připraveného plánu. Můj cíl byl čas pod 4 hodiny, ale pokud by to nevyšlo, i dokončení v delším čase by byl úspěch. Od začátku jsem běžel trochu rychleji, než byly plánované časy, ale utěšoval jsem se tím, že budu mít alespoň náskok, až půjde ke konci do tuhého.  


Vytrvalost je základ, ale občerstvení se hodí

Prvních 10 kilometrů bylo v pohodě. Držel jsem průměrné tempo 4:58 min/km, což bylo mnohem lepší, než jsem předpokládal. Ne že bych nedokázal běžet i rychleji, v tréninku jsem dokázal zdolat 13,3 km průměrně za 4:48, ale je velký rozdíl po třinácti kilometrech skončit, anebo pokračovat ještě víc jak třikrát tak daleko. I druhých 10 kilometrů bylo celkem v pohodě, tempo mi kleslo na 5:03, ale to stále bylo lepší, než jsem počítal. Celkem se mi dařilo běhat vyrovnané časy do asi 27. kilometru. Tam se již začal projevovat nedostatek vytrvalosti a nastaly první výpadky v tempu. Také jsem se více zastavoval na občerstvovacích stanicích a výpadky s tím spojené se čím dál častěji promítaly do časů jednotlivých koleček. Zároveň jsem si uvědomil, že mi díky nezkušenosti naprosto chyběl nějaký plán na doplnění energie. Ti nejlepší vytrvalci dokážou v pohodě zdolat maraton jen s nějakým tím pitím, ale ostatní rádi sáhnout i po nějakém tom vydatnějším soustu. V tu chvíli si člověk uvědomí, že pokud toto podcení, je vůči ostatním vlastně v nevýhodě. Může vás sice hřát pocit, že jste to zvládli jen na vodě/ionťáku, ale pokud byste zařadili například nějaké energetické gely, tak vás ke konci nemuseli předběhnout třeba ti tři běžci, kteří běhali za vámi. Ale to všechno je otázka zkušeností a dalšího rozvoje. Každý začínal jako nováček a postupně se snažil něco odkoukat a vyčíst z knížek nebo získat nějaké rady od zkušenějších kamarádů. Základem je samozřejmě pořádný trénink, ale dobrá strategie a hydratace/doplnění energie může znamenat zisk, anebo ztrátu pár míst pořadí při boji se srovnatelně zdatnými soupeři.


Konec dobrý, všechno dobré 

Posledních pár koleček už jsem dobíhal tak zvaně "na vůli". Nohy už se mi sotva pletly, ale vidina času pod 3:45:00 mě přece jen hnala kupředu. S takovým časem jsem pro svůj první maraton ani ve snu nepočítal. Zbytek rodiny, který mě přijel podpořit, obdržel instrukce, kdy se mají vrátit z obědu (jen sadista by je tam držel celé předpokládané 4 hodiny), ale protože jsem s tak dobrým časem nepočítal, tak to stihli jen tak tak. Objevili se, když už jsem běžel poslední kolečko. Ani jsem to na ně nestačil křiknout, takže mně zamávali, vyndali foťák a čekali až zase poběžím kolem. Jenže já už mezitím stál za cílem na třesoucích se nohou a na krku se mi houpala účastnická medaile. Možná to někomu přijde jako oslava průměrnosti: "na co medaile za 43. místo". A měl by samozřejmě pravdu. Ale na druhou stranu, pro spoustu z nás to byl boj se sebou samým. Snaha dokázat něco, co jsme ještě v životě nedokázali. Završení spousty měsíců tréninku. A z tohoto hlediska jsme vlastně všichni vítězi.
Krysák to tedy nakonec dokázal a to si ještě před několika lety neuměl představit, že uběhne třeba 3 kilometry. Cílový čas se nakonec zastavil na hodnotě 3:39:07 a plán dát to pod 4 hodiny byl tedy s velkou rezervou splněn.


Velké oči a unavené nohy


A teď pozor, doporučuji s přihlášením na další maraton počkat několik týdnů, až pomine taková ta první euforie z výkonu. Jinak se optimisticky přihlásíte na spoustu dalších maratonů a až později vám dojde, jak vás každý takový závod vyčerpá. Návrat do tréninku v rozsahu jaký jste absolvovali před závodem není totiž většinou tak hladký, jak byste chtěli. Nebo možná ve vašem případě ano, ale já nedbaje rad o regeneraci, jsem se již za pár dní pokoušel zařadit delší tratě a odměnou mi bylo píchání v koleni a nutnost výrazně zmenšit tréninkové dávky další měsíc. Teprve pak jsem se pomalu začal vracet k zaběhlému rituálu. Nicméně střízlivý plán na nějaký ten další závod také není od věci a je nejlepší motivací do dalších tréninků. Já si naplánoval hned další maraton a to poměrně těžký "Silva Nortica Run" v Novohradských horách. Jak do dopadlo, se dozvíte v dalším pokračování.


čtvrtek 13. listopadu 2014

Krysák se rozbíhá

Začátky jsou nejsou jsou těžké

Úplné začátky jsou většinou lehké, tedy pokud se vůbec rozhodnete s něčím začít. První bývá myšlenka typu: "Když teď všichni blázní s tím běháním, co kdybych to taky zkusil?". Ještě jste ani nevstali z gauče a už přichází reakce zlenivělé tělesné schránky: "No jo, ale to je kravina. Už na základce jsi měl z tělocviku dvojku, naprosto nesportovní typ. V běhu vždycky na konci, ať to byl sprint nebo těch prokletých 1500 metrů, které jsi nikdy nedokázal běžet bez chůze a toho otravného píchání v boku. Tohle nemá cenu."
V tuhle chvíli musí nastoupit vaše vůle a rozhodnutí. Správně měl v tuhle chvíli před 30 lety (laskavý čtenář si dosadí vlastní věk - 10) nastoupit učitel/učitelka tělocviku a motivovat vás tak, abyste zjistili, že sport je vlastně prima, sranda, super pocit, když se něčeho podaří dosáhnout, příležitost potkat nové kamarády a vůbec prima lidi. Většinou to však skončí tím, že vás otráví na celý život. (Tedy pokud jste kluk a jde vám fotbal, tak si hodiny tělocviku většinou užijete, ale pokud jako já neumíte kopnout do míče, je to pro vás skoro horší než hodina matematiky. A co si vyslechnete od spolužáků za zkažené útoky/obrany, vlastní góly, nahrávky soupeři, atd, to se ani publikovat nedá.)

Pokud tedy nakonec zvítězí vaše vůle a vy dospějete k rozhodnutí to přece jen zkusit, pak už je to lehké. Ale neradujte se, hned pak je to zase těžké. Sám jsem takhle začínal běhat asi dvakrát. Vždy to mělo přesně tento průběh, před kterým varují ve všech článcích pro začátečníky, ale tenkrát ještě internet nebyl (to už je fakt, ale opravdu děsně dávno), takže jsem nevěděl jakou dělám chybu:

První speciální běžecké boty
(stav po několika tisících kilometrech před vyhozením)
Natěšený začátečník se navleče do sportovního (u ženské části tomu často předchází několik nákladných nákupů) a vyrazí tempem, jaké si tak asi myslí, že by měl správný sportovec mít. Je to samozřejmě naprosto mimo aktuální možnosti tohoto jedince, takže tento už po sto metrech funí jako lokomotiva a po další stovce začíná myslet na to, že udělal největší chybu svého života, když si myslel, že by přece jen mohl být jednou běžcem. Pokud je jeho rozhodnutí opravdu silné, propracuje se ještě k tomu píchání v boku, které ho jen utvrdí v tom, že některé věci se prostě nemění a zůstávají po desetiletí stejné. Případně pokud se rozhodne začít později na podzim a nebo v zimě, následuje po takovém běhu, kdy člověk těžce dýchá ledový vzduch, ještě chrapot, kašel, rýma a někdy ho to porazí i na postel.

Článků o začátcích jsou již spousty a pokud člověk čte pořád stejné rady, získává dojem, že už je mu všechno jasné. Jenže většina lidí tyhle jednoduché rady přesto nedokáže dodržet. Nakonec totiž převládne pocit, že běžet se přece musí alespoň trochu rychle (vždyť je to vlastně úplně pomalu) a tak dojde, jako i u mne, k tomu, že po těch sto metrech (někdo možná po dvě stě) opět funíte jako lokomotiva a začínáte trudomyslnět. V tuhle chvíli je třeba přejít do chůze, počkat dokud se dech trochu neuklidní a hlavně si z toho nic nedělat. Nepropadat panice, že vlastně nejste běžec, pokud jdete. Nebojte se, i ti nejlepší běžci občas taky chodí (třeba z kuchyně na záchod ;-) ). No a pokud takhle po indiánsku zvládnete třeba kilometr a na konci se vám plíce nesnaží vyskočit z hrudi, máte už skoro vyhráno. Hlavně nepospíchat. No jasně, to říkají všichni. A mají pravdu. Největším nepřítelem běžce začátečníka je netrpělivost. Ani já jsem nebyl výjimkou. Na začátku jsem sice pěkně střídal chůzi a běh a postupně tu chůzi zkracoval, ale jakmile se mi podařilo uběhnout v kuse CELÝ KILOMETR, už jsem si myslel, že jsem velký běžec. Opět ta netrpělivost, kterou jsem sice na začátku trochu potlačil, začala vystrkovat růžky. Prodlužování uběhnuté délky je třeba provádět pomalu a navyšovat celkové kilometry postupně, nejlépe maximálně o deset procent měsíčně.

Šampus bez bublinek 

Takže prvních pár běhů nebo skoro-běhů je za vámi a jakmile nastoupí rutina, je to opět těžké. Těžké vydržet a nepřestat. Pomalu a trpělivě pokračovat. Přicházejí dny, kdy se vrátíte z práce unavení a za tmy, doma do sebe hodíte večeři, pomůžete manželce s dětmi a když je už konečně v půl desáté zaženete do postele, sednete si vyčerpaně k televizi a chcete si chvilku odpočinout. A přesně v tu chvíli si vzpomenete, že vás čeká ještě vaše běžecká půlhodinka. A teď je to, ale opravdu těžké. Všechno co jste doposud udělali bylo vlastně lehoučké jako peříčko. Co je nové, zábavné, neokoukané, k tomu se přesvědčíme celkem snadno. Ale jakmile se z toho stane rutina, začneme být jako šampus bez bublinek.
Je to sice zase jen trik těla, jak si zajistit odpočinek i když ho vlastně nepotřebuje, ale je lety vypilovaný k dokonalosti. Většina z nás má sedavé zaměstnání, při kterém nemusíme moc fyzické aktivity vyvinout a přesto večer podléháme pocitu, že naše tělo je z celého dne strašně unavené. To není možné, unavená je spíše naše mysl, tělo je jen zlenivělé a snaží se nás přesvědčit, že je lepší si posedět u televize a nějaký ten gram tuku si uložit do zásob, než jít běhat a nějaký ten gram spotřebovat. Pokud víte, jaké triky na vás vaše tělo zkouší a máte jen průměrně pevnou vůli, tak se tomu většinou dokážete ubránit. Zkuste to alespoň několikrát na začátku. Vědomě. Zjistíte celkem zajímavou věc. I když se vám před vyběhnutím strašně nechtělo, nakonec máte pocit, že to vlastně bylo dobré. Sám jsem absolvoval spoustu večerních běhů, do kterých se mi nejdříve nechtělo a nakonec jsem musel konstatovat, že jsem si to užil. Jakmile máte takovou zkušenost, je už boj s leností mnohem lehčí. Vždy si jen vzpomeňte na to, jak to nakonec bylo fajn a bude se vám mnohem snáze vyrážet.

Co je psáno to je dáno 

V okamžiku, kdy už zvládnete nějaký ten kilometr, aniž byste museli přejít do chůze, začne být zajímavé si zapisovat vaše výkony. Proč? Protože získáte přehled kolikrát jste již tento týden uběhli. Spousta lidí tvrdí, že běhá pro zábavu, pro super pocit, což je samozřejmě to skvělé, ale začátečník většinou takové pocity nezažívá, to přijde až později. Pro mě bylo třeba největším zadostiučiněním sledovat průběžný nárůst výkonů. Není nic povzbudivějšího, než když se vaše výběhy prodlužují a časy krátí. A vůbec nejlepší je mít nějakého kamaráda, se kterým můžete občas vyběhnout anebo alespoň probrat svoje úspěchy, strasti, bolístky no prostě všechno.
Akorát pozor, aby netrpělivost nezačala opět vystrkovat svoje růžky. Bohužel i já jsem v této době podlehl tomu, jak mi to jde pěkně a pravidlo o navyšování měsíční kilometráže jsem nedokázal dodržet, ale překračoval jsem ho. Nejde o to, že byste nemohli běhat dále a dále, ale jde o to, aby se vaše tělo, které léta lenivělo, dokázalo přizpůsobit nové zátěži. Protože pokud to nezvládne, tak to znamená jen jedno, vyběháte si nějaké to bebíčko. Nebojte se, je jich spousta. Od achilovky, přes obávanou plantární fasciitis k poměrně častým bolestem kolen. Na kolena vůbec pozor. Mám s nimi takovou zkušenost, že někdy stačí jeden špatný pohyb a bolesti se pak zbavujete několik týdnů.
Ale zpět k tomu zapisování výkonů, na internetu najdete spoustu služeb, které to umožňují a dokonce si ani nemusíte pořizovat běžecké hodinky s GPS-kou. Neexistuje jednoznačný pohled na to, která je nejlepší, zkuste si o nich něco zjistit a pak už je to na vašich osobních sympatiích.

A co krysák?
Krysák se chystá na 10,5 km v rámci štafety 4 x 10,5
(to už jsem běhal skoro rok a doufal jsem v čas do 50 minut)

Říkáte si: "A co krysák? Je tohle povídání opravdu o něm? Není to jen takový obecný článek, jakých je všude plno?" Kdepak, všechno co jste si přečetli jsou opravdu moje zkušenosti a zážitky. Nejsem žádná výjimka, žádný zázračný "zakuklený" sportovec. Osobně těmhle příhodám moc nevěřím a pokud už jsou pravda, tak se vztahují na tak malé procento lidí, že ani nedoufejte, že byste mezi ně patřili. Ptáte se jaké příhody? No, to bylo tak ...

Jen tak jsem se šel projít a potkal jsem kamaráda: "Čau, jak se máš, co děláš?" 
"Ale, přihlásil jsem se na maraton a za hodinku to startuje. Nechceš se přidat?"
"No, ale já vůbec neběhám, to nezvládnu."
"Ale jo, to zvládneš, vždyť je to jen kousek. Skoč si pro tenisky a pojď se mnou."
No tak jsem šel, a nakonec jsem to v pohodě dal. A tak jsem začal běhat.

Tak na tohle rovnou zapomeňte. Tohle dokáže jen jeden z deseti tisíc a ten si to ještě vymyslel. Normální lidi jako já a vy se k takovým výkonům, jako třeba uběhnout maraton, musíme poctivě proběhat stovkami kilometrů tréninku a věřte mi, že ten první maraton si stejně moc neužijete. Vlastně ano, užijete, ale až úplně na konci po proběhnutí cílem, kdy se navzdory únavě a bolavým nohám, na kterých už sotva stojíte, dostaví naprosto skvělý pocit, že jste to zvládli.

Tak začněte a vydržte u běhání jako já a také si příště můžete přečíst zážitky ze závodů, které jsem absolvoval. Abyste věděli, co vás čeká, až vás přestane bavit běhat jen tak a pocítíte potřebu se poměřit s ostatními. I to může být motivace pro váš další, ještě usilovnější trénink, jako se to stalo v mém případě. U mne pak ještě sehrály svoji roli některé knihy. Ale to už je jiný příběh.